top of page

Druhá šance

Aktualizováno: 1. 11. 2023

Nějakou dobu jsem opravdu unavená. Ale není to únava, jak se o ni obecně mluví. Každý je unavený, z něčeho, někoho, po celodenní námaze, po stresu. Já byla unavená jinak. Tak, že celý den cítíte, že už opravdu je obtěžující jít ven a vyvenčit psy. Že je zcela vyloučené večer uklidit nádobí od snídaně. Že se vám chce brečet, přesto, že jste měla naprosto skvělý den, plný naprosto skvělých koučovacích konverzací. Přesto, že je venku nádherný podzim a nic vás neštve. Tak jsem začala uvažovat, kde se to bere. Odkud se vzala ta šílená zoufalá únava. A najednou se vám do hlavy dostane myšlenka na kontrolu krve, konzultaci s doktorem, objednání na prevenci, a je to tady. Začnete uvažovat, jestli vám vaše tělo nechce něco říct. Pro vysvětlení, nebývám nemocná. Skoro jsem jednou za rok vždy zatoužila mít chřipku a zalehnout oprávněně na celý den dva do postele. Opravdu nejsem nemocná. Neměla jsem ani kovid. Někdy kýchnu, ale druhý den jsem jako rybička. Zato mě moje tělo brzdí pomocí signálních úrazů. To je taková hra, když to přeháním se životním nasazením, bum prásk a zlomená noha. Pořád si lámu nohy, ne ruce, ne žebra, ale kotníky. Taky se neopařím, neujede mi nůž, prostě kotníky.

Pracuji na svém Venkovském Útulku již několik víkendů. Tento víkend konečně hrubé práce dokončeny, už mě čeká jen ta příjemná záležitost, a to vybavení a design pokojů. Na oslavu jsem se rozhodla udělat sobě a svým dvěma psům nedělní procházku s plánem zakončit výlet v krásné cukrárně. Vyrazili jsem, když už venku bylo černý nebe. Nejsem z cukru, jsem si řekla a mazali jsme horskou pěšinou. Strhl se opravdový horský liják. Nejsem z cukru, opakovala jsem si a statečně stoupala do prudkého kopce. Pak se ale zvedl hrozný vítr a v lese to začalo houkat a praskat a já jsem si rychle spočítala, že než se vrátíme k autu, začne se kácet les. Tak jsem se bez jediného slova, povelu ke psům otočila a doufala, že až psi zjistí, že jdu obráceným směrem, přidají se k úprku. Přidaly se k úprku. Slyším svištění a během chvilky mě míjí má fena. Jedním okem jí zaregistruji a hned na to rána a řev mého velkého štěněte. Ležím jak dlouhá, tak široká na lesní cestě a pode mnou kvílí štěně. Srazil mě takovou rychlostí, že jsem si nestihla sednout, prostě mě položil, jak když porazíš kládu. Instinktivně jsem nadzvedla půlku a on se vysoukal. Odevzdaně jsem ležela a nechala se kropit horským lijákem a přemýšlela jsem, jak zavolám horskou službu, když jsem si vybrala cestu turisticky neznačenou. Ještě chvíli ležím, a pak mi došlo, že právě teď se z těla uvolňuje adrenalin, a tudíž já i moje štěně máme šanci s minimální bolestí dojít rychle zpátky k autu. Snažím se vstát a jedním okem kontroluji psí nohy. Kulhá. Říkám si, jak toho dvacetikilový mimino donesu k autu. Dokud chodí, říkám si, jdeme. Zvednu se a cítím bolest na celém těle. Jdeme rychle z kopce a brzy naskáčeme do auta. Hurá. Jsem šťastná natolik, že odměnu v cukrárně nepotřebuji. Dorazili jsem na domeček a zatopili v kamnech. Udělala jsem si čaj a koukám do toho pohlcujícího ohně.

Co to jako mělo být? Nohu jsem si nezlomila, v té rychlosti pádu by to ani nešlo, do toho a šílená únava. To je určitě nějaké znamení, že bych měla dělat něco jinak. Tak jsem se zamyslela a víte co ke mně přišlo? Hrozné zprávy, nějaký vnitřní hlas mi říkal, co kdyby ses musela už opravdu zcela zastavit? Jak zcela? Vedla jsem svou vlastní konverzaci. No jako zcela, prostě něco vážného? Jako smrtelného? Třeba. No tak to je jednoduchý, vykašlala bych se na návrat do Prahy a zabydlela bych se tady na Venkovském Útulku a užívala si tady té krásy. A pracovala bys? No jasně, hodně, na plný pecky, prostě bych ještě chtěla ze sebe dostat to nejlepší. A co dcera? To ne, to nemůžeš, mluvím na svůj vnitřní hlas. To není fér. To není, ale co kdyby… Tak to prostě bych jí to neřekla. Proč proboha? Protože by jí to změnilo život, a na to mám snad ještě dost času. Dobře, ale máš nějaké povinnosti a zařizovačky, co už odkládáš dlouhou dobu. Tak to bych rozhodně odložila. A co peníze? Co s nimi? Tak to bych samozřejmě hned poslala dceři, aby o ní bylo co nejdéle postaráno. Po chvíli se proberu z této hrozné myšlenky a říkám si, co to ksakru má být? Druhá šance, ozývá se vnitřní hlas. Šance na co? Šance uvědomit si, co opravdu v životě dělat chceš a co ne, uvědomit si, co můžeš odložit a co odložit nepůjde. To beru, říkám si. Tak začínám plánovat, co ze svého života definitivně vyhodím a co si díky bohu nechám a budu užívat všemi doušky. Super, děkuji za lekci, rozprávím se svým vnitřním hlasem. Ráno se probudím v šest a nemůžu se pohnout, celé tělo mě bolí, jako kdybych se vyspala na balvanech. Skoro se nemohu oblíknout. Ještě za rozednění vyjíždíme na Prahu. Říkám si, že se těším. Ale upřímně, nechtělo se mi zase tak moc. Do toho telefon, zařizovačky, resty, úkoly. Odpovídám na otázky a slibuji dodržení termínu odpovědi. Pokládám telefon a říkám si, tak ale toto je telefon z kategorie škrtnout. Jedu cvičit ke svému trenérovi. Je to úžasný člověk, vše mě bolí už toho výletu, ale makám. Tyto tréninky nechám, dokud to půjde. Pak mám pár hodin fantastických schůzek koučování. Nechat. Rovnám si v hlavě. Definitivně nechat. Pak mne naštve to moje štěně, chová se jak neomalený buran, týrá tady mého druhého psa a kocoura. Nechat a užívat, rychle vychovat. Odpoledne volá dcera, jaký měla víkend a jak se mám já. Trochu se mi klepe hlas. Bože můj, prosím nechat co nejdéle a co nejčastěji. Pak mi volá kamarádka, jenže já už mám zase tu šílenou únavu a další hodinový telefon dnes už nezvládnu. Ale s ohledem na mou inventuru jí ten telefon beru, chci ji v kategorii důležité. Ahoj zlato, jak se máš? Slyším její rozklepaný hlas. Co se stalo, proboha? Dostala jsem druhou šanci. Jak jako druhou šanci? Říkám si, že druhou šanci jsem dostala já. Poslouchej, jsem v pořádku, ale měla jsem na dálnici hroznou bouračku, auto je na odpis, zlato, ale jsem v pořádku, opravdu. Pláče. Bože můj, nemůžu se udržet, Díky bohu! Kde jsi a kdy tě uvidím? Pátrám. Nemám auto, ale mám domluvený odvoz. V pátek budu v Praze a oslavíme to, že jsem se podruhé narodila, říká mi. Ještě hodinu po tomto telefonu, také po té mé malé události na horské pěšině a té hrozné konverzaci sama se sebou, sedím doma, v Praze a přemýšlím, nad symbolikou posledních událostí. Dostávám euforii, vidím důležité věci a ty nedůležité nezmizely, ale jejich důležitost brutálně zeslábla. Ztichl jejich hlas i význam. Od rána budu dělat jen ty důležité věci, ty co mne baví a naplňují tam kde jsem oporou, tam chci být na 100% a plná energie. Ráno začal nový den a já měla konečně jasno. Den byl pomalý, bez mimořádných událostí, poklidný a fajn. Byl takový akorát. Bez nucených prací, bez stresu a bez myšlenek na smrt. Byla to vědomá lekce, dostat tuto příležitost dřív, než na to bude pozdě. A tak s tímto příběhem Vás, moji milí čtenáři, chci inspirovat a nabádat, abyste poslouchali všechny své signály a udělali si ve věcech jasno a žili tak, abyste si byli jistí, že vše co děláte a s kým trávíte čas, je do posledních dnů jen to vaše skvělé rozhodnutí.

Vaše Mirka



33 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Žárovka

Comments


Life & Business & Money Coach

bottom of page